Následovníci

„Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“

Z prohlášení Jana Zajíce,

které adresoval československým občanům, únor 1969

Podle dostupných svědectví a archivních dokumentů skupina zmíněná v Palachově posledním dopisu patrně vůbec neexistovala. Jeho příkladu ovšem v prvních měsících roku 1969 následovala řada dalších lidí, kteří se s ním osobně neznali. Většina Palachových následovníků sice převzala formu činu, ale jejich motivy nebyly jednoznačně politické.

Podle dobové zprávy Veřejné bezpečnosti bylo jen na území Čech, Moravy a Slezska od 16. do 31. ledna 1969 zaznamenáno 10 případů sebeupálení, z toho dva (Jan Palach a Josef Hlavatý) skončily smrtí. Podle studie Milana Černého, který v roce 1969 analyzoval údaje získané také od Veřejné bezpečnosti, se od ledna do dubna 1969 uskutečnilo v Československu celkem 29 sebevražedných pokusů o sebeupálení, z nichž pouze u tří osob (Jan Palach, Jan Zajíc a Evžen Plocek) měly „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Dne 20. ledna 1969 se v Plzni zapálil pětadvacetiletý dělník Josef Hlavatý, který o pět dnů později zemřel. Lékaři uvedl, že se zapálil na protest proti sovětské okupaci. S výslovným odkazem na Palachův čin se o sebeupálení pokusili také dělník Miroslav Malinka (22. ledna 1969 v Brně) a šestnáctiletý učeň Jan Bereš (26. ledna 1969 v Chebu). Hlavatý, Malinka a Bereš měli ovšem značné osobní či rodinné problémy a jejich čin byl z tohoto důvodu širší veřejností odsouzen.

Osmnáctiletý student železniční průmyslovky v Šumperku Jan Zajíc se od 21. ledna 1969 účastnil před Národním muzeem v Praze hladovky na podporu Palachových požadavků. Do rodného Vítkova na Opavsku se vrátil až po Palachově pohřbu. Zjitřená atmosféra v hlavním městě na něj podle všeho silně zapůsobila. Již během hladovky hovořil o možnosti, že by se obětoval stejným způsobem jako Palach, pokud to neudělá jiný z vysokoškoláků. Tehdy mu to ale další účastníci hladovky rozmluvili. Po návratu do Šumperku začal o této možnosti znovu přemýšlet, dokonce o svém plánu veřejně hovořil. Nedal na přesvědčování svých kamarádů a s jedním z nich, Janem Nyklem, odjel 25. února 1969 vlakem do Prahy. Zapálil se na chodbě domu č. p. 39 na Václavském náměstí a na místě zemřel, aniž by se mu podařilo veřejnost na svůj čin výrazněji upozornit. O jeho činu i prohlášení, které napsal, se lidé dozvídali jak z médií, tak z letáků.

Poslední známou živou pochodní na československém území v roce 1969 byl Evžen Plocek z Jihlavy, devětatřicetiletý otec rodiny, odborář a delegát Vysočanského sjezdu KSČ. Zapálil se na největším jihlavském náměstí (dnes Masarykovo náměstí) na Velký pátek 4. dubna 1969. Na místě zanechal letáky s hesly: „Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci“ a „Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit – Evžen“. Mimo Jihlavu však zůstal jeho čin bez odezvy. Jedním z důvodů byla skutečnost, že o něm již média nesměla na rozdíl od Palachova protestu informovat.

Jan Palach, jehož protest získal velkou publicitu, měl své následovníky také za hranicemi Československa. K Palachově činu se ve svém posledním dopise přihlásil šestnáctiletý mladík Sándor Bauer, který se 20. ledna 1969 zapálil v Budapešti. Dne 13. dubna 1969 se v centru Rigy pokusil o sebeupálení dvacetiletý židovský student Ilja Rips, který po Palachově vzoru protestoval proti okupaci Československa. Další „živé pochodně“ po celém světě se na pražského studenta často odvolávaly, byť již protestovaly z jiných důvodů.