Reakce moci

„Chceme doufat, že ÚV KSČ, vláda ČSSR a další odpovědné orgány republiky:

- učiní všechny politicky nutné závěry a správně zorientují stranu, pracující, principiálně stranicky zhodnotí činnost protisocialistických a protisovětských sil v souvislosti s rozpoutáním provokační kampaně kolem případu na Václavské náměstí.“

Z dopisu Leonida Iljiče Brežněva

a Alexandra Nikolajeviče Kosygina, 22. leden 1969

Vedení státu a komunistické strany se v druhé polovině ledna 1969 především snažilo uklidnit rozjitřenou situaci a udržet šokovanou společnost pod kontrolou. Politici sice většinou vyjadřovali lítost nad činem Jana Palacha, současně ale odmítali formu jeho protestu. Na několika jednáních se zástupci vysokoškoláků označili jejich požadavky za nesplnitelné.

Dne 19. ledna 1969 byla vyhlášena pohotovost bezpečnostních složek, největší od srpnové okupace. Úřad pro tisk a informace vydal 20. ledna 1969 pokyn redakcím, aby publikovaly pouze oficiální sdělení. Vyhoštěno bylo 16 zahraničních novinářů. Ve stejný den se v Bratislavě uskutečnila schůze předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska pod vedením Gustáva Husáka. Usnesení, které předsednictvo na schůzi přijalo, bylo již nepokrytě výhružné. Na druhou stranu česká vláda souhlasila po dohodě s vysokoškoláky nejprve s uspořádáním pietního průvodu Prahou, poté i s veřejným rozloučením s Janem Palachem.

Palachův čin odsoudili pouze dogmatici z okruhu libeňské organizace KSČ, kteří hovořili o údajném zneužití Jana Palacha. Tuto lživou tezi rozvíjel především poslanec Vilém Nový, který 29. února 1969 poskytl rozhovor zahraniční agentuře AFP, v němž poprvé veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Palach měl být údajně přesvědčen, že bude polit látkou, která sice hoří, ale přitom nepálí. Demonstrativní akce se však nepovedla a Palach se popálil. Odpovědnost podle Nového nesli „pravicoví“ spisovatelé a publicisté.

Dopis prvního tajemníka KSSS Leonida Iljiče Brežněva a předsedy Rady ministrů SSSR Alexeje Nikolajeviče Kosygina, který 23. ledna 1969 zaslali Alexandru Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi, jasně dokládá, odkud tento výklad o „zneužitém studentovi“ pocházel. Sovětští představitelé vyslovili v dopisu velké znepokojení nad situací v Československu a Jana Palacha označili za oběť provokatérů.