Monopol moci

„A tak po osvobození Československa slavnou sovětskou armádou došlo k tomu, že jsme znárodnili peněžnictví a těžký a velký průmysl; že jsme odsunuli Němce a dali dříve jim patřící půdu, banky a fabriky ne do rukou českých a slovenských pánů, nýbrž do rukou českých a slovenských zemědělců, dělníků a živnostníků, do rukou národa; že jsme odstranili policejně byrokratický systém a zřízením národních výborů jsme zlidověli veřejnou správu; že jsme nepřipustili obnovení předmnichovských reakčních politických stran, které byly přímými politickými nástroji české a slovenské velkoburžoasie; že jsme vytvořili vládu Národní fronty, která měla být výkonným orgánem svazku dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence. Tím vším byla dříve vládnoucí vrstva skutečně odsunuta od rozhodující politické moci a postižena na svém nejcitlivějším místě, na majetku. a v nové lidově demokratické republice se začalo uskutečňovat, že zdrojem veškeré moci je lid.“

Projev předsedy vlády Klementa Gottwalda

v Ústavodárném Národním shromáždění, 10. březen 1948

Přestože po skončení druhé světové války formálně platila prvorepubliková ústava, všechny povolené politické strany v Československu se shodly na výrazné proměně politického systému. Významně se také proměnila národnostní skladba obyvatelstva. Naprostá většina německy mluvícího obyvatelstva byla odsunuta. Mezi hlavní body politických programů patřilo znárodňování, byť se jednotlivé strany odlišovaly v jeho rozsahu. Počet povolených politických stran v české i slovenské části republiky byl zásadně omezen, vyloučeny byly zejména pravicově orientované politické subjekty působící ve dvacátých a třicátých letech. Hlavní politickou organizací se obdobně jako v jiných sovětizovaných státech stala Národní fronta Čechů a Slováků, která sdružovala nejen povolené politické strany, ale později také například odborové, mládežnické či zájmové organizace.

Dominantní roli oproti ostatním stranám a organizacím Národní fronty získali postupem času komunisté. V roce 1946 potvrdili vedoucí postavení v parlamentních volbách, byť v nich nezískali nadpoloviční většinu a na Slovensku dokonce prohráli.

Po vládní krizi na počátku roku 1948 dosáhli převratem mocenského monopolu v celém státě. V parlamentních volbách 30. května 1948 v české i slovenské části republiky pak získali kandidáti „obrozené“ Národní fronty podle oficiálních výsledků naprostou většinu hlasů. Ve skutečnosti byly tyto volby již zcela zmanipulované. Postupně byla také minimalizována role parlamentu, zasedání se konala dvakrát do roka a trvala jeden až dva dny. Centrum moci se přesunulo do sídla KSČ.

Převzetí moci bylo spojeno s čistkami ve státní správě, armádě i na vysokých školách. Desetitisíce osob odešlo po únoru 1948 do exilu. Tisíce jiných bylo odsouzeno k trestům mnohaletého vězení a nuceným pracím. V letech 1948–1960 bylo 242 lidí v politických procesech odsouzeno k trestu smrti a popraveno. Čistky se nakonec výrazně dotkly i samotné komunistické strany. Mezi popravenými byl i někdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. V rámci protináboženského boje byly v roce 1950 zlikvidovány řeholní řády. Zakázány byly stovky časopiseckých a novinových titulů. Z veřejných knihoven byly vyřazovány knihy nepohodlných autorů. Nucená kolektivizace zcela proměnila sociální strukturu venkova. Soukromé podnikání bylo v Československu postupně takřka vymýceno.

Relativní uvolnění politických poměrů nastalo teprve postupně v polovině padesátých let. Proměnu předznamenala smrt Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda na jaře 1953. V tomto roce se také objevily největší veřejné protirežimní protesty, které vypukly po vyhlášení měnové reformy. Zásadním zlomem byl únorový XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, kde nový nejvyšší představitel SSSR Nikita Sergejevič Chruščov odsoudil Stalinovu diktátorskou politiku. V Československu se jedním z dokladů stal studentský majáles, který 20. května 1956 proběhl v Praze a v okolních dnech i v dalších československých městech. Zahraniční pozorovatelé majáles považovali za první příležitost dosud mlčící veřejnosti, aby se vyslovila k politické situaci. Slavnostního průvodu se tehdy v hlavním městě zúčastnilo na sto tisíc lidí. Jednotlivá hesla kritizovala politiky, organizace i cenzuru. Po rozdrcení maďarské revoluce období relativního uvolnění skončilo i v Československu.