Smysl činu

„Palachův čin je neuchopitelný, nestandardní. Vymyká se běžnému etickému hodnocení. Vzbuzuje velké emoce, vyvolává řadu otázek, polemik a často i protichůdných hodnocení. Je odsuzován i glorifikován.“

Jindřich Šrajer (2009)

Od ledna 1969 uplynulo více než několik desetiletí, přesto čin Jana Palacha stále vybízí k zamyšlení o základních otázkách lidského života. O vyložení smyslu Palachova sebeupálení se pokusila řada osob, které k němu přistupovaly z různých úhlů. Často se v nich odráží především dobová společenská situace, která vedle jiného spoluurčovala vnímání autorů. Jejich konkrétní výklady pochopitelně určují různá náboženská, filozofická, politická či etická východiska. Většinu z nich spojovalo hledání odpovědi na základní otázku, která vyvstává ve spojitosti s Palachovým činem – zda má člověk svobodnou vůli rozhodovat o svém životě a podle svého uvážení jej obětovat za druhé, aby je tímto způsobem přiměl k vytržení z jejich rezignovaného postoje k věcem veřejným a donutil je viditelně jednat podle svého politického záměru. Některé z nich připomeneme jako možné cesty, po kterých je možné při promýšlení Palachova odkazu kráčet.

Estetik a kritik Jindřich Chalupecký spatřoval v reakcích na čin Jana Palacha dva přístupy. První přijímal fakta tak, jak byla nebo se tak jevila; byl citový, iracionální a bezprostřední. Druhý typ reakce je naopak vykládal zprostředkovaně a racionálně; přinášel a připouštěl i konspirativní výklady, včetně údajného svedení naivního mladíka, jak Palachův čin lživě popsal konzervativní komunistický politik Vilém Nový. Chalupecký ovšem zdůraznil, že se reakce většinové veřejnosti na Palachův čin ve skutečnosti odehrávaly také podle scénáře primitivních rituálů, v nichž mělo hlavní význam slavnostní obětování nevinného chlapce. Racionalizace zde neměla místo. Dokládá to i údajný poslední vzkaz popáleného mladíka z nemocnice, ve skutečnosti manipulativně složený z jeho téměř nesrozumitelných a izolovaných výroků do uhlazené podoby, která byla v rozporu s jeho politickými požadavky. Účastníci tichého pohřebního průvodu 25. ledna 1969 byli zřetelně obráceni do sebe.

Nikdo z nich neatakoval vládu, ačkoliv je popálený mladík ve svém dopise podepsaném jako Pochodeň č. 1 výslovně k tomu vybízel. „Palachův čin prolomil krunýř moderní racionalizace a obnažil hluboké základy archaického vědomí,“ popsal Chalupecký příčiny tohoto paradoxu. Sebeupálení je v tomto kontextu možné vykládat jako čin, který narušuje kauzalitu historických událostí. Ve srovnání s ním je naléhavost každodenních politických konfliktů malicherná.

Řada výkladů Palachova činu má náboženský rozměr, který překračuje dobový politický horizont. Smysl tohoto protestu je podle nich nutné nepoměřovat pouze bezprostředním neúspěchem při prosazování vznesených požadavků či selháním dobové společnosti, ale je nutné ho vnímat především jako nadčasovou výzvu k plnohodnotnému naplnění života. Pro filozofa Ladislava Hejdánka se příznačně „Palachova oběť stala symbolem toho, že celý svůj život máme vždy dávat k dispozici tomu, co se má stát, co se má dělat, so se musí podniknout pro nápravu věcí, co je potřeba udělat pro lid kolem nás a pro obec, pro lidské společenství“. Evangelický duchovní Jakub S. Trojan při pohřbu Jana Palacha pronesl na Olšanských hřbitovech projev, v němž pochovaného studenta přiřadil k velkým náboženským osobnostem, jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský, Jeroným Pražský, Mahátma Gándhí, Albert Schweitzer či Martin Luther King. Palachův protest označil za „čin čisté lásky“, který „bude už navždy povzbuzením lidem unaveným, slabým bude výzvou k naději“. Obdobným způsobem k Palachovu činu přistupuje také katolický kněz a vysokoškolský profesor Tomáš Halík, který jeho odkaz vnímal podle svých slov jako závazek k mravní integritě a nekapitulování před „normalizačním“ režimem.

Palachův čin byl ovšem také kritizován, a to z nejrůznějších pozic. Často se při hodnocení zdůrazňovalo, že jeho forma a důsledky údajně nejsou slučitelné s evropskými tradicemi. Souvisely většinou s výkladem sebevraždy jako nepřijatelného způsobu odchodu člověka z pozemského světa.

Tímto způsobem argumentují také dva kritické hlasy, které přitom paradoxně vycházejí z odlišných ideových premis. Anarchista Ondřej Slačálek odmítl Palachův čin doslova jako sebevraždu, kterou není možné následovat. „Etické posouzení činů jednotlivců je v západní tradici založeno na jejich následovatelnosti,“ zdůraznil s tím, že Palachův protest není možné vnímat jako reálnou formu odporu. Snahy připomínat jeho odkaz označil jako snahu skrývat se za „mrtvolné ikony“. Účastník protikomunistického odboje Josef Mašín odmítl sebeupálení Jana Palacha obdobným slovníkem, když zdůraznil vojenské hledisko: „Představme si vojenské jednotky nebo odbojové skupiny, které jdou do boje vyzbrojeny plechovkami s benzinem nebo s úkolem se při střetnutí s nepřítelem zmrzačit nebo spáchat sebevraždu.“

Řeholní kněz a salesián Jindřich Šrajer, který se nad Palachovým činem zamýšlel z pohledu křesťanské etiky, ovšem velmi podrobně doložil, že se v tomto případě nejednalo o klasickou sebevraždu (ale také ani o případ mučednictví v křesťanském pojetí) a zdůraznil význam Palachova sebeobětování pro ostatní. Připomněl také, že jeho odkaz doposud oslovuje řadu lidí po celém světě. Současně také vyjádřil pochybnosti o vhodnosti zvolené formy protestu: „S ohledem na Palachovu osobní motivaci a jím formulovaný ideál a s ohledem na historický a kulturně-politický kontext a dopad jeho činu lze konstatovat, že se jedná o čin hrdinského, (zástupného) sebeobětování. Jeho čin je nutné ocenit, ale z hlediska úcty k životu ho nelze obecně doporučovat.“