Jan Zajíc

* 3. červenec 1950, Vítkov

† 25. únor 1969, Praha

„Rozmarné odpoledne. / Kolem vezou víc než Prométhea. / Oči jsou prolomená hráz. / Pláču – v dešti – na chodníku. / Pro všechno. / Pro těch jednadvacet let, / pro cizími vojáky sražený jarní květ, / pro Člověka, co odmítl jít zpět, / (…) Je leden roku 69.“

Jan Zajíc, z básně Janu Palachovi

Dne 25. února 1969 se v jednom z domů na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil student železniční průmyslovky v Šumperku Jan Zajíc. Vědomě navazoval na sebezapálení Jana Palacha z ledna téhož roku. Zemřel na místě, nepodařilo se mu vyběhnout z budovy ven.

Rodiče Jana Zajíce přišli do několikatisícového severomoravského Vítkova coby dosídlenci po druhé světové válce. Otec pracoval jako prodavač, matka se stala učitelkou místní základní školy. Jan Zajíc se narodil jako druhý ze tří jejich dětí. Měl ještě staršího bratra a mladší sestru. Z rodinných dokumentů víme, že „otec inklinoval spíše k liberalismu a zejména matka uplatňovala u svých dětí tradiční křesťanskou výchovu“. Jan Zajíc byl i pokřtěn.

Ve Vítkově Jan Zajíc vychodil základní školu. Počínaje školním rokem 1965/1966 pak studoval na Průmyslové a železniční škole v Šumperku. Volbu praktického oboru ovlivnila otcova nemoc. Kvůli ní měla rodina zájem, aby se mladík mohl co nejdříve začít sám živit. O dva roky později přišel leden 1968 a s ním i závěrečná fáze pražského jara. Stejně jako spolužáci se Jan Zajíc živě zajímal o politické dění a účastnil se veřejných debat. Podle vzpomínek pamětníků nad svými spolužáky v politickém přehledu vynikal. Po 21. srpnu 1968 se ve Vítkově zapojil do odporu proti okupačním vojskům. Odmítl ale možnost emigrace, přestože ji jemu i jeho staršímu bratrovi otec výslovně nabízel.

Po smrti Jana Palacha odjel Jan Zajíc ze Šumperka do Prahy, aby se zúčastnil hladovky, kterou v té době pod rampou Národního muzea na pražském Václavském náměstí držela skupina studentů a mladých lidí. Společně se spolužáky ze Šumperka pak 25. ledna v Pařížské ulici přihlížel Palachovu pohřebnímu průvodu. Několikadenní pobyt v Praze se pro Zajíce coby mladého člověka z okrajové části republiky nejspíše stal hlavním podnětem k úvahám o politicky motivované sebevraždě. Vzhledem k tomu, že se k sebevraždě neodhodlal „jiný z vysokoškoláků“, jak očekával na základě prohlášení v Palachově dopisu, začal se k tomuto činu asi s týdenním předstihem bezprostředně chystat sám.

Do Prahy se vydal ráno 25. února 1969. A přestože s ním z různých důvodů cestovali hned tři jeho spolužáci a o jeho úmyslu věděla i policie, nepodařilo se nikomu z nich Zajícovi v sebevraždě zabránit. Ten se tak kolem půl druhé odpoledne v domě č. p. 39 na pražském Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil. Zemřel na místě, aniž se mu podařilo vyběhnout z budovy ven.

Na místě činu nechal kromě jiného seznam fiktivní skupiny svých následovníků a prohlášení „Občané Republiky československé“. „Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí,“ píše v něm, „rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: ‚Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik.‘ (…) Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu. (…) Jen tak budu žít dál.“

Pohřeb Jana Zajíce se konal ve Vítkově v sobotu 2. března 1969 za účasti asi osmi tisíc lidí. Ohlas jeho činu byl výrazně nižší než v případě Jana Palacha. Přesto ale platí, že široká veřejnost věděla jak o Zajícově sebevraždě, tak o jejích politických motivech. Rodina Jana Zajíce zažila po jeho smrti a v souvislosti s ní řadu problémů. Matka přišla o místo učitelky, otec byl vyloučen z KSČ. Zajícova sebevražda oběma jeho sourozencům způsobila politické problémy při přijetí na vysokou školu, resp. při samotném studiu.

O Zajícovu památku dnes pečuje především Nadační fond Ceny Jana Zajíce, který v severomoravském Vítkově uděluje ceny nejvýraznějším žačkám a žákům a studentkám a studentům základních a středních škol regionu. Udělování ceny je přitom v rámci regionu významnou kulturní událostí. V roce 1991 obdržel Jan Zajíc in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy. O rok později se jeho příběh stal základem úspěšného televizního filmu Jan.

Literatura: >>>

CIKRYT, Václav: Jan Zajíc 3. 7. 1950–25. 2. 1969, Šumperk 1991.

EICHLER, Patrik: Následovníci Jana Palacha. Jan Zajíc (1950–1969) a Evžen Plocek (1929–1969), In: BLAŽEK, Petr – EICHLER, Patrik – JAREŠ, Jakub a kol: Jan Palach ´69. FF UK – ÚSTR – Togga, Praha 2009, s. 90–114.

LEDERER, Jiří: Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta, In: BLAŽEK, Petr – EICHLER, Patrik – JAREŠ, Jakub a kol: Jan Palach ´69. FF UK – ÚSTR – Togga, Praha 2009, s. 231–345.

MAZÁČOVÁ, Barbara a kol.: Ve jménu života Vašeho…, Karolinum, Praha 1990.

SADECKÝ, Josef (ed.): Živé pochodně, Konfrontation, Zürich 1980.

VALOUCH, František: Básnický fragment Jana Zajíce, Severní Morava. Vlastivědný sborník, sv. 60, Šumperk 1990, s. 57–58.