• úvod
• Thich Quang Duc
• Norman Morrison
• Ryszard Siwiec
• Vasyl Makuch
• Sándor Bauer
• Josef Hlavatý
• Jan Zajíc
• Evžen Plocek
• Elijahu Rips
• Romas Kalanta
• Oskar Brüsewitz
• Musa Mamut
• Mohamed Bouazizi
• Rigzin Phüncchog

Romas Kalanta

* 22. únor 1953, Alytus

† 15. květen 1972, Kaunas

„Z mojí smrti obviňte totalitní politický systém.“

Romas Kalanta 14. květen 1972

Dne 14. května 1972 se v Kaunasu polil benzínem a zapálil na protest proti sovětské okupaci Litvy devatenáctiletý dělník Romas Kalanta.

Romas Kalanta se narodil 22. února 1953 v dělnické rodině. Otec byl veterán II. světové války, komunista a stoupenec sovětského režimu. Matka byla naopak věřící a své děti vychovávala v katolickém duchu. Romas navštěvoval střední školu v Kaunasu. Hodně četl romány, psal poezii, hrál na kytaru a spolu s přáteli obdivoval hnutí hippies, které mělo mezi litevskou mládeží poměrně velký ohlas. Také rád maloval, v jeho tvorbě se často objevovaly motivy kříže, ohně a trpícího člověka.

V roce 1971 se Kalanta dostal do konfliktu s vedením střední školy. Důvodem bylo jeho vystoupení na historickém semináři, kde kritizoval marxismus. Uvažoval také o vstupu do katolického semináře v Kaunasu. Nakonec byl ve stejném roce vyloučen z Komunistického svazu mládeže a poté, co nesložil úspěšně maturitu, přešel na večerní studium. Pracoval jako dělník v továrně.

Kalantu k sebeupálení patrně inspiroval příklad Jana Palacha, o jehož činu se mezi Litevci vědělo z vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Dne 14. května 1972 ve 12.30 přišel Kalanta na hlavní třídu Aleje svobody, kde se u kašny scházela místní mládež. Bylo to před Hudebním divadlem v Kaunasu a naproti hlavní budově sovětské vlády ve městě. Kalanta se zde polil benzínem, který si s sebou přinesl v třílitrovém demižonu, a zapálil se. Podle některých pramenů vykřikl heslo „Svobodu pro Litvu!“. Nedaleko fontány se našel jeho zápisník se vzkazem: „Z mojí smrti prosím obviňte totalitní politický systém“. Utrpěl popáleniny na devadesáti procentech těla. V bezvědomí byl odvezen do nemocnice, kde následujícího dne zemřel.

Na nátlak úřadů rodina musela 18. května 1972 zahájit pohřeb o dvě hodiny dříve, než bylo původně ohlášeno (náhrobek mohl být vztyčen až v roce 1982). To vyvolalo mezi mládeží velké pobouření. Pohřební průvod přerostl v pouliční protisovětské nepokoje, které trvaly dva dny a byly násilně potlačeny. Celkem bylo při nich zadrženo 402 osob, sedm z nich bylo později odsouzeno za „chuligánství“ k nepodmíněným trestům do tří let. Stovky dalších byly vyloučeny ze škol nebo propuštěny ze zaměstnání. Podle závěrečné zprávy vilniuské KGB se v následujících měsících upálilo v Litvě po vzoru Kalanty 13 dalších osob.

V červnu 1972 byla v litevském tisku zveřejněna zpráva údajné lékařské komise, která Kalantu prohlásila za duševně chorého. Dokonce mu bylo vráceno členství v komsomolu. Teprve v roce 1989 byla na základě rozhodnutí republikové prokuratury ustavena nová lékařská komise, jejíž závěr byl opačný – Kalanta byl podle jejích závěrů před činem příčetný a nelze ho považovat za psychicky nemocného. O jeho činu bylo napsáno několik knih a v roce 1999 byl na toto téma natočen dokumentární film. Dne 4. července 2000 byl Kalanta vyznamenán in memoriam litevským prezidentem Valdasem Adamkusem. Dne 14. května 2002 byl na místě jeho tragického protestu odhalen pomník.

Literatura: >>>