• úvod
• Thich Quang Duc
• Norman Morrison
• Ryszard Siwiec
• Vasyl Makuch
• Sándor Bauer
• Josef Hlavatý
• Jan Zajíc
• Evžen Plocek
• Elijahu Rips
• Romas Kalanta
• Oskar Brüsewitz
• Musa Mamut
• Mohamed Bouazizi
• Rigzin Phüncchog

Evžen Plocek

* 29. října 1929, Jihlava

† 9. dubna 1969, Jihlava

Po cestě k socialismu jsme šli za Sovětským svazem. Protože jsme šli těsně za Sovětským svazem, tak jsme se mu dívali do zad. Když si zašel on, zašli jsme i my. Možná, že kdybychom se dívali kupředu k cíli, a dál, a uvědomili si, že každý máme na tuto cestu jiné boty, tak jsme nebyli tak utrmáceni jako nyní.

Evžen Plocek, 5. března 1969

Na Velký pátek 4. dubna 1969 se v domovním průjezdu na jihlavském náměstí Míru polil dvěma lahvemi ředidla a zapálil devětatřicetiletý tovární pracovník Evžen Plocek.

Evžen Plocek se narodil 29. října 1929 v Jihlavě v dělnické rodině. Rodiče ho vychovávali v náboženském duchu. Se starším bratrem Františkem navštěvoval křesťanskou sportovní organizaci Orel a účastnil se i skautských akcí. Vychodil obecnou a měšťanskou školu a již roku 1943 se začal učit nástrojařem v jihlavské továrně Lionel Werke, odkud o tři roky později už jako člen ROH přešel do nově založeného národního podniku Pal (později n. p. Motorpal Jihlava), kde zůstal bez přerušení až do své smrti. Po absolvování povinné vojenské služby v letech 1950-1952 se Evžen Plocek oženil se Zdenou Dolníkovou, úřednicí stejného podniku. Za rok a půl se jim narodil syn Jiří.

V roce 1955 se Plocek stal členem KSČ a posléze přešel z nářaďovny na placenou funkci předsedy Závodního výboru ROH. V roce 1960 dokončil dvouletý dálkový kurz zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze a poté přešel z odborové funkce do oddělení obchodně-technické služby podniku, kde se stal vedoucím.

Evžen Plocek patřil k aktivním zastáncům obrodného procesu v komunistické straně a československé společnosti. Na jaře 1968 se stal členem jihlavského OV KSČ. Koncem června téhož roku byl pak doporučen jako delegát na XIV. mimořádný sjezd KSČ a také do ústředních orgánů strany. Sjezd se konal bezprostředně po srpnové invazi armád Varšavské smlouvy do Československa a Plocek se ho účastnil. Následující období prožíval velmi emotivně, přičemž posrpnový vývoj veřejně kritizoval.

Přes velké zklamání z potlačení reformního hnutí ale Plocek nepovažoval situaci v Československu za ztracenou, o čemž svědčí emotivní a patetický dopis, který napsal po návratu z vysočanského sjezdu 30. srpna 1968. „Násilí dočasně zvítězilo – nikdy však nezničilo myšlenku. (…) Pochopíme stanoviska našich představitelů. Jsou to stanoviska mučedníků. Neviděl jsem tolik lásky k vlasti, ke svobodě, ke komunismu jako v hlavním městě země tolik nešťastné.“

Počátkem března 1969 vystoupil s kritickým příspěvkem na plenárním zasedání OV KSČ v Jihlavě. Hovořil na něm o vlivu strany na dění ve společnosti po invazi, kdy „ideologické působení bylo jako pěstování v uzavřeném skleníku“, nepřitažlivosti pojmu socialismus pro československou mládež i o chybách spolupráce se Sovětským svazem. Nabádal proti uzavírání strany za ochrannou bariéru a vybízel k aktivitě. Věřil, že „na slovo strany se ještě (…) čeká, že skutečně existuje objektivní vedoucí úloha strany“.

Eva Kantůrková ve své reportáži Zamlčená oběť… píše, že zlom v Plockově chování nastal po vyrabování pražské kanceláře Aeroflotu během protisovětských demonstrací v noci z 28. na 29. března 1969, které vypukly spontánně po vítězství československého hokejového mužstva nad sovětskou sbornou na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu. Podnětem k jejímu vyrabování byla pravděpodobně policejní provokace. „S takovými primitivními lidmi, jak jsou nahoře, nebudu ve straně,“ uvádí k této souvislosti toto Plockovo sdělení dobový zápis předsednictva OV KSČ v Jihlavě (28. 4. 1969).

Z bezprostředních motivů – kromě celkové politické situace, ztráty pozice členů reformního vedení atd. – je významné, že právě v těchto dnech byl zakázán teoreticko-politický týdeník ÚV KSČ Politika. Ten ve svém záhlaví nesl citát meziválečného teoretika italských komunistů Antonia Gramsciho Pravda je revoluční. Stejné heslo Plocek napsal na jeden z letáků, které si s sebou přinesl v osudný den na jihlavské náměstí Míru. Byl Velký pátek 4. dubna krátce po osmnácté hodině, když se v průjezdu jednoho z domů na náměstí polil dvěma lahvemi ředidla, které si předtím zakoupil v obchodě. Na náměstí se právě konala pouť. Odložil na střelnici dva složené letáky, ten druhý s nápisem Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit – Evžen a zapálil se. Jeho hořící postavu mezi kolotoči považovali lidé nejprve za další atrakci. Hasit ho začali až po delší chvíli.

Evžen Plocek zemřel 9. dubna 1969 v jihlavské nemocnici. O dva dny později mu byl od areálu Motorpal v jihlavských Starých Horách vypraven pohřeb, který se stal velkou manifestací. Pietního aktu se dle dobových záznamů účastnilo mezi dvěma až dvěma a půl tisíci lidí, samotného uložení rakve do hrobu na jihlavském hřbitově pak o tři tisíce lidí více.

Centrální média však až na dvě dílčí zprávy nevěnovala zprávě o Plockově činu žádnou pozornost. Podle Evy Kantůrkové měl dokonce předseda federální vlády Oldřich Černík osobním příkazem zavázat jihlavské funkcionáře, aby o něm tisku nepodávali žádné zprávy. Jihlavský tisk ale obsáhle citoval z veřejného prohlášení Předsednictva OV KSČ. Bylo z něj zřejmé, že Plockův čin byl politicky motivován, zároveň se v něm však psalo o „duševní depresi vyplývající z posledních událostí“, kterou měl Plocek trpět a kterou měl být jeho čin podmíněn. I kvůli tomu pak vedení okresních komunistů odmítlo Plockovo chování jako neuvážené. Vlivem cenzury měl jeho čin výraznější ohlas jen na Jihlavsku. Celospolečenské pozornosti se mu dostává až koncem osmdesátých let, kdy ho pro veřejnou paměť objevují disidenti z okruhu Hnutí za občanskou svobodu.

Plockův čin dnes v Jihlavě připomíná pomníček u morového sloupu na Masarykově náměstí.

Literatura: >>>