• úvod
• Thich Quang Duc
• Norman Morrison
• Ryszard Siwiec
• Vasyl Makuch
• Sándor Bauer
• Josef Hlavatý
• Jan Zajíc
• Evžen Plocek
• Elijahu Rips
• Romas Kalanta
• Oskar Brüsewitz
• Musa Mamut
• Mohamed Bouazizi
• Rigzin Phüncchog

Sándor Bauer

* 21. únor 1952, Budapešť

† 23. leden 1969, Budapešť

Mým rodičům: Drazí moji, matko a otče. Prosím Vás o odpuštění, pokud jsem Vám někdy byl nehodným synem. Chtěl bych žít, ale národ a proletáři teď potřebují mé na uhel ohořelé tělo. Drahá babi a milovaní strýcové, sestřenky a bratranci, Vám všem posílá miliony polibků: Sanyi

Sándor Bauer, 20. leden 1969

Dne 20. ledna 1969 se na schodech Národního muzea v Budapešti polil benzínem a zapálil na protest proti okupaci Československa, přítomnosti sovětských vojsk v Maďarsku a na podporu činu Jana Palacha šestnáctiletý učeň Sándor Bauer.

Sándor Bauer se narodil 21. února 1952 v hlavním městě Maďarské lidové republiky.

Křestní jméno dostal po svém nevlastním bratrovi, kterého odvlekla Rudá armáda na konci 2. světové války a rodina už ho nikdy nespatřila. V roce 1956 rozstřílely sovětské tanky byt, ve kterém tehdy Bauerovi bydleli. Z politických důvodů se Sándor nedostal na odbornou lesnickou střední školu a nakonec se i proto učil automechanikem.

Sándor Bauer hodně četl a s přáteli diskutoval o politice. Podle maďarského historika Jánose M. Rainera, který prozkoumal archivní dokumenty o jeho protestu, se jednalo o „nevyrovnanou osobnost, která se silně zaobírala maďarským národem a jeho nezávislostí“. Svůj čin provedl přímo pod vlivem zprávy o sebeupálení Jana Palacha, k jehož činu se přihlásil i v dopise adresovaném spolužákům. Podle tohoto textu se patrně považoval za leninistu, který vnímal současnou podobu sovětského režimu za deformovanou podobu komunistického ideálu. Druhý dopis adresoval nejbližším příbuzným, které požádal o odpuštění. Pro svůj protest zvolil symbolicky obdobné místo jako Palach – schody před Národním muzeem v centru Budapešti.

Podle policejního záznamu se ve 13 hodin 20. ledna 1969 polil benzínem a zapálil u vchodu do budovy muzea nad pamětní deskou, věnovanou maďarskému básníkovi Sándoru Petöfimu. V rukou držel dvě maďarské vlajky, běžel po schodech a vykřikoval různá politická hesla. Několik kolemjdoucích osob hořícího mladíka, kterému shořel skoro celý oděv, po krátké honičce dostihlo a uhasilo svými kabáty. Podle očitého svědka Bauer odmítl ošetření a hovořil o důvodech, proč se zapálil. Zmínil se také „o českém bratru, který udělal to samé“. Okolo se postupně shromáždil dav čítající 200 až 300 osob. Ve 13.20 přijela na místo záchranka, kterou zavolal přítomný policista.

Těžce popáleného Bauera odvezli do vojenské nemocnice, kde ho vyslýchali příslušníci tajné policie. Když prohlásil, že protestoval proti sovětské okupaci, byl 22. ledna 1969 přímo na lůžku zatčen. O den později mladík zemřel. Tajná policie donutila rodiče, aby pohřeb proběhl 28. ledna 1969 v tichosti. Důkladně také vyšetřovala jeho přátele, z nichž dva byli do března 1969 trestně stíháni za údajné neoznámení trestného činu. Zabavila Bauerovi osobní věci, deník i dopisy na rozloučenou. Maďarská tisková kancelář vydala 22. ledna 1969 krátkou zprávu, v níž bylo bez bližších podrobností  uvedeno, že se jednalo o čin psychicky nemocného člověka, který nesouvisel s politikou. Na jejím základě o případu stručně informoval také československý tisk.

Až do konce osmdesátých let se o Sándoru Bauerovi veřejně v Maďarsku nehovořilo a jeho čin upadl takřka v zapomnění. Teprve v roce 1989 o něm natočil režisér Zsolt Balogh hraný dokumentární film, kde byly použity výpovědi Bauereových přátel a očitých svědků. Na místě jeho tragického protestu byla v roce 2001 odhalena pamětní deska. V roce 2011 pak po něm byla pojmenována jedna z budapešťských ulic.

Literatura: >>>