Pražské jaro

„Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme. Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům, technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.“

Závěr manifestu 2000 slov, 27. červen 1968

Od počátku šedesátých let se v Československu opět postupně uvolňovala politická situace. Z vězení byla při květnových amnestiích v letech 1960, 1962 a 1965 propuštěna většina politických vězňů. Výrazné oživení nastalo zejména v kulturní oblasti, mezi jeho  nejviditelnější projevy patřily například světově proslulé filmy československé nové vlny. V akademických ústavech vznikaly první reformní plány, které měly vyřešit zhoršující se hospodářskou situaci.

Během vlády prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR Antonína Novotného, který se dostal na vrchol mocenské pyramidy v období masových politických procesů, se střídaly vlny uvolnění s obdobími utahování šroubů. Postupně se proti němu vytvářela vnitrostranická opozice, která v lednu 1968 dosáhla jeho odchodu z vedení KSČ. Příčin Novotného pádu bylo hned několik – hospodářská krize, slovenská otázka či spory s určitými skupinami obyvatel, mezi něž patřili vysokoškolští studenti.

Do čela komunistické strany byl následně zvolen Alexander Dubček, s jehož jménem je spojeno krátké osmiměsíční období, kdy demokratizační reformy nabraly nevídaný spád: na konci března 1968 fakticky zanikla cenzura a média začala otevírat dosud tabuizované otázky nedávné minulosti. Také pod vlivem těchto zpráv musel Antonín Novotný odstoupit i z funkce prezidenta, v níž ho vystřídal proreformní Ludvík Svoboda. Také další státní funkce postupně obsadili reformně naladění politici. V dubnu 1968 schválil ÚV KSČ Akční program, v němž komunistická strana představila své reformní plány.

Mezi občany vyvolaly nečekané události jara 1968 spontánní nadšení, jehož symbolem se staly oslavy 1. máje. Aktivizovaná veřejnost však již v této době požadovala mnohem dalekosáhlejší reformy, než byla komunistická strana ochotna připustit. I největší reformisté z vedení KSČ se nevraživě dívali na aktivity nově ustaveného Klubu angažovaných nestraníků (KAN), Sdružení bývalých politických vězňů (K 231) nebo na snahy o obnovení sociální demokracie. Doslova zděšení ve vedení KSČ vyvolal manifest „2000 slov“, jehož autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Publikován byl na konci června 1968 v týdeníku Literární listy. Odmítavě se k němu stavěli i představitelé reformního proudu v komunistické straně.

V tomto období měli českoslovenští politici za sebou již opakované osobní jednání se sovětskými představiteli, kteří je vyzvali k zastavení reforem. Nátlak vyvíjelo také vedení dalších „bratrských“ komunistických stran, zejména polští a východoněmečtí představitelé. Alexandr Dubček sice slíbil zakročit, ale nepodnikl žádné viditelnější kroky. Diplomatický tlak byl proto vystřídán vojenským řešením: v noci na 21. srpna 1968 bylo Československo obsazeno vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Několik čelných představitelů ČSSR včetně prvního tajemníka ÚV KSČ bylo uneseno do Sovětského svazu. Invaze však vyvolala celonárodní odpor, díky němuž se okupantům nepodařilo ustavit kolaborantskou vládu. Jedním z vrcholů Pražského jara se stal XIV. mimořádný sjezd KSČ v pražských Vysočanech. Na něm – i když nakonec jen krátkodobě – byli zbaveni veškerých mocenských pozic odpůrci reformního procesu. Z nepříjemné situace nakonec okupační síly dostal až prezident Ludvík Svoboda. Spolu s několika vybranými politiky odjel do Moskvy a přesvědčil unesené představitele KSČ, aby podepsali se sovětskou stranou kapitulační dohodu.