Ryszard Siwiec
* 7. březen 1909, Dębice
† 12. září 1968, Varšava
Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedivého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!
Ryszard Siwiec, 7. září 1968
Dne 8. září 1968 se na varšavském Stadionu Desetiletí polil rozpouštědlem a zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa devětapadesátiletý úředník Ryszard Siwiec.
Ryszard Siwiec se narodil 7. března 1909 v haličské Dębicy, která tehdy byla součástí Rakouska-Uherska. Rodina se na počátku dvacátých let přestěhovala do Lvova, kde Ryszard po absolvování gymnázia vystudoval ekonomiku na Filosofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra. Od poloviny třicátých let Siwiec pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli. Když byla západní část Polska obsazena německou armádou, rozhodl se z úřadu odejít, aby nesloužil okupantům. Pracoval jako dělník na úpravě městské zeleně. Zapojil se do odboje. Po válce se stal spolumajitelem závodu na výrobu vína a medu. Po jeho znárodnění v něm nadále pracoval jako účetní. V roce 1945 se Ryszard oženil a s manželkou Marii měl pět dětí.
Siwiec měl ke komunistickému režimu odmítavý postoj. Zastával konzervativní hodnoty, které vycházely z národních a křesťanských tradic. V jeho domě visel na zdi portrét zakladatele moderního polského státu a vítěze nad bolševiky z roku 1920 maršála Józefa Piłsudského. Miloval historické romány, zajímal se o dějiny druhé světové války a heroický boj polského podzemí. V roce 1968 na něho zapůsobily studentské protesty a jejich násilné potlačení. Po nocích psal pod pseudonymem Jan Polak na podporu stávkujících letáky. Na počátku dubna 1968 napsal závěť, kterou rodina dostala poštou až po jeho smrti. Z její první věty je zřejmé, že o radikálním protestu uvažoval již v této době. Definitivně se k sebeupálení rozhodl po srpnové okupaci Československa, které se účastnily i polské jednotky. Stejně jako značná část jeho krajanů, Siwiec tuto skutečnost považoval za národní potupu.
Na svůj čin se pečlivě připravil – na magnetofonový pásek namluvil poselství, v němž obvinil Sovětský svaz z imperialismu a snahy rozpoutat novou světovou válku. Získal vstupenku na centrální oslavy dožínek, které se na Stadionu Desetiletí odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení PLR. Kulturnímu programu přihlíželo okolo sta tisíc osob, u nichž však protest nevyvolal reakci, kterou Siwiec patrně očekával. Po uhašení byl okamžitě odvezen. Většina přihlížející byla jeho činem naprosto otřesena. V nemocnici byl celou dobu hlídán tajnou policií a za čtyři dny zemřel. O události se po několika dnech sice dozvěděla polská redakce Rádia Svobodná Evropa, ale její vedení nepovažovalo zprávu za důvěryhodnou. Teprve poté, kdy se upálil Jan Palach a kdy mnichovská redakce opět obdržela z Polska nový popis celé události, byla v březnu 1969 zpráva o sebeupálení ve Varšavě odvysílána.
V roce 1981 vydala Siwcova rodina pamětní spis, ve které byl poprvé publikován přepis poselství, které Ryszard Siwiec před svým činem namluvil na magnetofon.
Až na počátku devadesátých let se polskému režisérovi Macieji J. Drygasovi podařilo shromáždit výpovědi svědků a rodiny. Získal také archivní dokumenty z dobového vyšetřování a objevil sedmisekundový filmový záběr hořícího Ryszarda Siwce. V roce 1991 natočil filmový dokument Slyšte můj křik (Usłyszcie mój krzyk) a připravil rozhlasový pořad Závěť (Testament). Především jeho zásluhou se Siwcův protest stal známým v Polsku i v zahraničí. V roce 2003 se archivářům v Ústavu národní paměti podařilo najít nové filmové záběry, které na Stadionu Desetiletí natočili příslušníci polské tajné policie.
Ryszard Siwec byl také postupně posmrtně vyznamenán českým, slovenským a polským vysokým státním vyznamenáním. Ve Varšavě, Přemyšli a Dębicy byly rovněž po roce 1989 odhaleny na jeho památku pamětní desky. V Přemyšli, kde Siwiec bydlel, je po něm pojmenován most. V roce 2009 byla po něm v Praze pojmenována také ulice, v níž sídlí Ústav pro studium totalitních režimů. Na stejném místě byl také v roce 2010 odhalen Siwcovi pomník.
Literatura: >>>
BLAŽEK, Petr – KAMIŃSKI, Łukasz – VÉVODA, Rudolf (eds.): Polsko a Československo v roce 1968. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Dokořán, Praha 2006.
BLAŽEK, Petr: Ryszard Siwiec 1909–1968. IPN, Varšava 2010.
BLAŽEK, Petr: Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí. Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968. ÚSTR, Praha 2008.
DRYGAS, Maciej J.: Było wtedy ostre słońce... Jak powstawał film o Siwcu, In: Kwartalnik filmowy, č. 1 (1993), s. 63–67.
DRYGAS, Maciej J.: Testament (Słuchowisko dokumentalne), In: Kwartalnik filmowy, č. 1 (1993), s. 69–83.
DRYGAS, Maciej J.: Usłyszcie mój krzyk (Lista montażowa), In: Kwartalnik filmowy, č. 1 (1993), s. 44–59.
EISLER, Jerzy: Polski rok 1968. Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu, Warszawa 2006.
KALISKI, Bartosz (ed.): Płomień Ryszarda Siwca, In: Karta, č. 44 (2005), s. 78–97.
KAMIŃSKI, Łuskaz: První živá pochodeň ve východním bloku. Ryszard Siwiec (1909–1968), In: BLAŽEK, Petr – EICHLER, Patrik – JAREŠ, Jakub a kol: Jan Palach ´69. FF UK – ÚSTR – Togga, Praha 2009, s. 115–127.
ROZEN, Henryk: Traktat na dwa głosy, Kwartalnik filmowy, č. 1 (1993), s. 86–92.
SIWIEC, Wit (ed.): 8 września 1968 r. Żywa pochodnia na Stadionie X-lecia. b.m., 1981.
TISCHNER, Józef: Myśmy tej śmierci nie przemyśleli, In: Kwartalnik filmowy, č. 1 (1993), s. 41–43.